TJ Jawa Pecerady

foto: stojící zleva Jarda Kůstka, Bohouš Novák, Bohouš Procházka, Jarda pazdera, Láďa Skupa, Milouš Voráček.
Klečící:Pepík Havránek, Ludva Hruška - Palas, Karel Šobíšek - Šíma, Franta Kašpárek a Franta Šobíšek - Šíma.

V této sestavě jsme nastoupili proti Bukovanům. Hrálo se za hezkého počasí v neděli před zvědavými spoluobčany. Za zmínku stojí uvést, že Jarda Pešek, který měl pronajatou hospodu "Nahoře" dnes na "Na kopečku" doslova vyhnal všechny hosty, hospodu zavřel a šlo se fandit. Stínem tohoto zápasu byla zlomená noha Honzy Halase, který nahradil Frantu Šímu. Do nemocnice ho odvezl v bryčce Franta Hrušků - Palasů. Zde jsme do podzimu sehráli ještě další zápasy. Honza Halasů měl obchod po panu Frišmanovi, který jako Žid byl s celou rodinou odvezen do Terezina. To bylo první násilné vystěhování z naší obce.
Další smutnou událostí byla smrt našeho brankáře Karla Šobíška - Šímy. Spadl ze hříběte, na kterém se jel projet, to na něj šláplo a v nemocnici zemřel. Moc si nezachytal. Po této živelné činnosti se začalo uvažovat o založení klubu, což se později stalo pod hlavičkou Sokol Pecerady.
Vše potřebné hlavně peníze jsme opatřovali, jak to šlo. Pořádáním zábav, maškarního průvodu a později když byly taneční zábavy zakázány, ale divadla se hrála, přinášel příjem poplatek za šatnu, který jsme vybírali. Hodně nám pomohl fotbalový klub Týnci. Zdarma jsme dostali modrá trička a vyřazené kopačky. Milouš Voráček, který se učil ševcem, je opravil tak, že jsme v tomto oblečení a obutí hráli.
Pro dokreslení těchto začátků se zmiňuji o zápase proti bývalému Konopišťskému SK. Hrálo se na tzv. „Execíráku“ u Lhoty, kde měl klub sídlo. Na tomto dnes zrušeném hřišti cvičili vojáci z Benešova, proto název Execírák. Po tomto zápase se šlo do hospody k Pášovům, kde k poslechu v sále hráli na harmoniky naši Jarda Kůstka a Milouš Franěk. Dobrovolné vstupné bylo dalším příjmem. Rovněž na zápas s Ondřejovem, kam nás pozval již zmíněný Jarda Pešek, který zde měl po odchodu z Pecerad pronajatou hospodu, vzpomínáme s úsměvem. Pepíkovi Havránkovi se rozbila kopačka, druhou si zul a zápas dohrál bos.
Těch zápasů byla ještě celá řada. Když bylo hřiště v důsledku výstavby další tovární haly zrušeno, hledalo vedení týneckého klubu náhradní prostor. Vytipováno bylo pole směrem k dnešní čerpací stanici pohonných hmot. Aby přilákali co největší počet diváků, hrálo první mužstvo proti Bukovanům a rezerva, dnes "Béčko" proti Peceradům. Terén byl značně svahový, nevhodný. Nové hřiště bylo vybudováno na konci zástavby směrem ke Chrástu. Na tomto hřišti jsme až do vybudování vlastního v Peceradech hráli.
Jak se politická situace zhoršovala, zvláště po vypuknutí války, tak se odrážel život v naší vesnici a samozřejmě i v našem klubu. Začalo nucené vystěhovávání, zvláště zemědělců a do jejich usedlostí se usadili rovněž nuceně vystěhovaní z vesnic Krusičany, Chrášťany, Václavice a dalších obcí. Vystěhování hrozilo všem občanům, ale Němci vědomi si důležitosti zbrojovky v Týnci a na Brodcích rozhodli, že ti kteří v těchto továrnách pracují, mohou v obci zůstat. Tato skutečnost nám umožnila dále hrát.
Zápasy a to i mistrovské jak je již uvedeno se hráli na hřišti v Týnci. První mistrák byl proti Přestavlkům. Vysoko jsme vyhráli, oni však podali protest, že nemáme zaregistrované všechny hráče, bylo tomu tak. Protest měl být projednán v disciplinární komisi ve svazu v Praze na Kozím plácku. Byl zamítnut intervencí našeho hráče Pepíka Vlasáka, který se učil číšníkem v hotelu Šroubek v Praze, u dívky které se dvořil a která pracovala ve svazu. Další zápasy kupříkladu s Čakovicemi, Kamenným Přívozem, Krhanicemi a dalšími byly bez problémů. Chodilo se pěšky, jezdilo na kolech a do vzdálenějších míst vlakem, např. do Horních Krůt či do Podlipan Přišímasy v okrese Kutná Hora.
Po zemřelém Karlu Šobíškovi chytal Honza Pazdera, kterého později vystřídal Jarda Mikoláš či Mikolášek, to si již přesně nepamatuji. Učil se cukrářem u pana Procházky, a byl tak úspěšný, že nám ho přetáhl Týnec. Byli jsme vděčni Týnci, že nám umožnil hrát na jeho hřišti, ale stále sílila touha mít vlastní v Peceradech.
Jak jsem se zmínil o vystěhování zeměde1ců, byli mezi nimi pánové Procházka a Novák, majitelé pozemků, kde je dnes hřiště. V obci byl zřízen dvůr SS Hoff Petczerad, který obhospodařoval všechny polnosti vysídlených zemědělců. Nepamatuji se z jakých důvodů zůstal na svém statku A. Čelikovský, snad proto, že byl starostou a pole pánů Procházky a Nováka obhospodařoval. S panem starostou jsme se dohodli o uvolnění polí na vybudování hřiště. S pochopením souhlasil a po sklizni pole opustil.
S elánem jsme se dali do práce. Jelikož byl mezi polmi výškový rozdíl, začali jsme jej vyrovnávat. Správce Dvora nám zapůjčil voli a pluh, pokud to šlo odorali jsme zeminu a v kolečkách ji odváželi směrem k silnici. Rovněž nám pomohla továrna z Brodců, kde se připravovala stavba a vykopaná hornina na místo určené skládky byla navezena do těchto míst. Tím došlo k určitému vyrovnání plochy, původní hřiště bylo blíže k silnici. V Benešově u firmy Škvor byly zakoupeny trámy na branky, které nám zhotovil pan Dřízhal ve své kolářské dílně zdarma. V Líšně u Bystřice nám provazník upletl sítě, které "na kole" přivezl Jarda Pazdera. Nezůstalo jen při tomto, chtěli jsme také kabinu. Příležitost se naskytla, když továrna likvidovala koupenou cihelnu od pana Rabiňáka. Velkou dřevěnou kolnu vhodnou pro tento účel nám "vyfoukl" Franta Hruška, který byl jako správce budov pověřen touto likvidaci. Tak jsme za obětavé práce všech hráčů i nehráčů vybudovali vlastní hřiště v Peceradech. Na tomto hřišti jsme sehráli celou řadu zápasů. Přišel konec války, všude se pořádaly různé slavnosti a ani my jsme nezůstali stranou.
Na prohlídku našeho kraje, zvláště zabraného území se přijeli podívat sportovci ze Slaného. V rámci oslav jsme s nimi sehráli přátelské utkání v kopané. Jako upomínku nám předali státní vlajku. Za nás hrál pan Václav Bajer, bývalý hráč Viktorie Žižkov, který má v Peceradech chatu, dnes obývanou jeho synem. Žel aktivita fotbalového klubu pomalu slábla. Důvodů bylo několik. Řada kluků, kteří za nás hráli z továrny odešla do svých domovů, tahouni jako Skupa, bratři Havránkovi, Vlasák a další odešli za prací, mladí je nenahradili a činnost téměř zanikla.
Teprve v šedesátých letech zásluhou předčasně zemřelých Jardy Štíchy a Vojty Vavreka a žijících Franty Ptáčníka, Lacza Czafika a dalších došlo k obnově činnosti.
Toto vzpomínání jsem napsal jako poslední žijící zakladatel a hráč klubu pro současné, ale i budoucí hráče a funkcionáře s přáním:

Ať fotbal v Peceradech přetrvá navěky.

Ladislav Skupa